Analytik Bloombergu John Authers dumá nad tím, proč se Trumpova Amerika cítí zneužitou obětí, když ve skutečnosti 70 let vládne světu a užívá si nebývalé prosperity. V absolutních číslech se Americe v posledních dekádách nic nestalo. HDP na hlavu je mnohem větší než v EU nebo Číně a pořád zdravě roste. Pokud Ameriku někdo zneužívá, v agregátních číslech se to nijak nezrcadlí.
Naštvání nemá oporu ani ve světě obchodních bariér. Byla to právě Amerika, kdo po dekády vedl svět k otevírání se svobodnému obchodu, čemuž se vždy bránila světová levice, která vždy tvrdila, že menší země mají být více chráněny a že všechno na světě je nastaveno tak, aby to prospívalo hlavně Američanům. Podle Trumpovy mluvčí Karoline Leavittové „měl celý svět 70 let na to, aby udělal vůči Americe potřebné změny, ale nikdo neudělal nic“. Teď už podle ní není o čem jednat.
Andrew Kapteyn ze švýcarské banky UBS spočítal, jaký by byl efekt toho, kdyby si jednotlivé země skutečně recipročně vyrovnaly vzájemné tarify. Pokud by si Amerika chtěla vyrovnat účty se všemi, stačilo by zvýšit cla v průměru o 1,5 procenta. 1,5 procenta pochopitelně není žádné zneužívání, znásilňování či „trhání někoho na kusy“, což je všechno výrazivo, které Trump a jeho lidé používají. Amerika kromě toho rozhodně není „využívána“ nejvíc na světě. Podle téže studie by Saúdská Arábie, Japonsko nebo velké země EU jako Německo, Itálie, Polsko a Španělsko měly pomyslný nárok zvednout reciproční cla na 3 procenta.
Severoamerická zóna volného obchodu NAFTA bývá uváděna jako příklad něčeho, na čem USA velmi tratí (giant sucking sound, „obří sací zvuk“, byl příměr, kterým populista Ross Perot popisoval, jak Mexičané nasávají pracovní příležitosti, které údajně Američané v rámci NAFTA ztrácejí). Ve skutečnosti ale NAFTA Mexiku moc nepomohla. Ještě v 90. letech bylo Mexiko mnohem bohatší než Jižní Korea. A NAFTA mu nijak nepomohla status obnovit.
Tak odkud Trumpovy nápady pocházejí? Problém není velikost amerického ekonomického koláče, ale to, jak je sdílen mezi samotnými Američany. Globalizace měla na USA ten efekt, že růst mezd v průmyslu byl slabý a podpořil sociální nerovnost. To je prostě fakt a žádný populistický mýtus. Nejhůře placeným rostly mzdy procentuálně nejlépe, ale to je tím, že jejich mzdy jsou nízké a zvýšit jejich plat je laciné. Nejrychleji rostly mzdy těm nejlépe placeným. A trvalo to takhle dlouho: po dvě volební období George W. Bushe i Baracka Obamy. Rozevírání nůžek v amerických platech se na chvíli zastavilo během pandemie, ale od té doby zase roste.
Proto mají mnozí Američané pocit, že je svět zneužívá. K deindustrializaci a zesílení nerovnosti by bez globalizace vůbec nedošlo. Americká ekonomika ale během této doby vesele rostla a nikdo nepřišel na to, jak lidi, kteří se cítí postižení globalizací, více rozpohybovat. Blokování dovozů ovšem určitě není cesta. Vlády mohly na rostoucí nerovnost už dávno reagovat tradičními levicovými recepty, jako je redistributivní zdanění. To je ale v současné americké politickém kultuře „no go“ zóna a nemá vlastně ani cenu je doporučovat. Ovšem pořád je to logičtější než obchodní embargo jako odpověď na „zneužívání“, které se nekonalo.
...
Tentýž John Authers dnes píše o tom, co celá situace přináší evropským trhům. K zajímavému vývoji dochází podle něj v Německu, kde už skoro měsíc klesají výnosy ze státních dluhopisů. Nyní jsou znovu tam, kde byly 4. března, tedy před vypuknutím celní a obchodní války. Ten den také Němci zjistili, že bude zrušena dluhová brzda. Po mnoha letech dobrovolné zdrženlivosti se dozvěděli, že si budou půjčovat navíc 900 miliard eur, především na vyzbrojování, budování odolnosti a větší nezávislosti na USA. Trhy to nejprve zneklidnilo, ale dnes už trh s dluhopisy Němcům říká: Půjčujte si, žádný problém.
Dobrou zprávou pro celou EU i eurozónu je i to, že nejistota kolem cel nevede k frakturaci a rozbití celého dluhového trhu, jako tomu bylo po finanční krizi a velké recesi 2008. Dokonce i Itálie, s nejproblematičtějším dluhem z celé eurozóny, získala právě zvýšení ratingu od Standard & Poor‘s, což může italská premiérka Giorgia Meloniová chápat jako velkou vzpruhu.
Trh se tedy tváří celkově relativně přívětivě na to, že by se Evropa mohla vzpamatovat či dát dohromady. A podle Autherse je zde také důvěra, že Německo bude více zbrojit a podporovat domácí výrobce. Akcie německého koncernu Rheinmetall právě „prorazily střechu“, když sáhneme po oblíbeném anglicismu. S trochou zlomyslnosti se můžeme podívat na vývoj akcií Tesla Inc., jejíž majitel se rozhodl být „klukem z plakátu“ trumpismu a nové americké ekonomiky.
Dá se však Evropa opravdu dohromady? Záleží také na tom, jak se jí bude během příštích 90 dnů dařit s USA vyjednávat a zda bude držet jednotnou pozici. Pokud Amerika nebude ochotná během příměří jednat, bude se EU schopná dohodnout na protiopatřeních, s nimiž zatím váhá také s ohledem na to, že v Německu se teprve připravuje nová vláda.
…
Tolik Authers. Ještě náš dodatek k Trumpově pozici: Výjimku z celní války dostaly telefony a součástky do nich, pak počítače, pak čipy. Poté si ji vyžádali výrobci aut a jejich součástek. – Začíná to vypadat tak, že nátlakové skupiny, které se dostanou k prezidentovi a jeho blízkým jako první, výjimku dostanou. Na koho zbyde černý Petr? Na kola? Na lyže? Korupční potenciál nechť si každý doplní sám. Chaos, zmatek a nejistota narůstají.
Jako stébla se Trumpovi podporovatelé chytají toho, že Trump vyhlásil de facto obchodní izolaci Číny. Komunistická Čína je přece ten pravý nepřítel a soupeř USA a KONEČNĚ to Trumpovi došlo. Jen měl ten tlak na Čínu zvyšovat pomalu, opatrně a postupně. Brzy asi přijde studená sprcha. Trump už ohlašuje, kterak má dobrý vztah se Si Ťin-pchingem a jaký spolu udělají báječný deal. A půjde jim to určitě lépe než s tou komplikovanou Evropou.
Autor je prezidentem think tanku Strategeo, působí jako visiting fellow společnosti Globsec a je členem sboru externích poradců prezidenta Petra Pavla pro zahraniční politiku.
