David Brooks je významný americký konzervativní komentátor, kterého si v posledních dekádách progresivní deník The New York Times pěstuje jako svého druhu disidenta. Konzervativnímu Brooksovi už ale v posledním textu z Trumpa a jeho týmu tzv. bouchly saze a vyzval rovnou k povstání, což je tak trochu protimluv konzervatismu.
V minulosti si v impériích dělali silní, co chtěli, a slabí, co museli. Během staletí ale lidstvo začalo budovat znaky civilizace. Ústavy k omezování moci, aliance pro zajištění míru, právní systémy k řešení sporů, vědu k léčení, šíření zpráv k tomu, aby lidé chápali, co se děje, charitu k omezení utrpení, byznys k budování bohatství a prosperity a univerzity k šíření vzdělanosti a určitého způsobu života. Všechno tohle náš život oslazuje a vnáší do něj lásku a kreativitu. Bez toho by byl život sprostý, brutální a krátký.
Trumpismus podle Brookse to všechno ohrožuje. Stojí primárně na získání moci. O moci pro moc samu. Svět se má stát hřištěm pro bezostyšné lidi a všechny instituce, které omezují moc, mají být oslabeny a zničeny. Trumpismus, to je ego, apetit a akvizice, je hnán odporem k vyšším elementům lidského ducha a civilizace – učení, soucitu, vědecké zvídavosti a hledání spravedlnosti.
Americká veřejnost se podle Brookse vztahuje k jednotlivým Trumpovým útokům separátně. Když to vezmeme jako dálnici, v jednom pruhu jede nátlak na právnické firmy, ve druhém nátlak na americkou zahraniční pomoc USAID, ve třetím útoky na univerzity a v dalších pruzích se podkopává NATO a další aliance, případně rozvrat globálního obchodu.
Je ale špatně o tom přemýšlet takto. Jde o jednotné úsilí rozebrat civilizační pořádek a reakce musí být také sladěná. Všechny sektory však zatím reagují zvlášť a Trumpovi se také daří postupovat podle hesla: Rozděl a panuj. Některé velké právní firmy už se dávají dohromady a společně se Trumpovi brání, jiné s ním uzavírají smír. Harvardova univerzita se s Trumpem soudí, Kolumbijská univerzita uzavírá s jeho administrativou mír.
Leckdo si pomalu uvědomuje, že je třeba postupovat společně, ale jde to ztuha. Nějaké demonstrace organizuje americká radikální levice: Alexandria Ocasio-Cortezová a Bernie Sanders. To jsou ale demonstrace politické strany, které připomínají normální soutěž mezi republikány a konzervativci, na kterou byli Američané vždy zvyklí.
To, čeho jsme ale nyní svědky, není normální politika. Podle Brookse jde o útok na fundamentální instituce občanského života, jimž měl přísahat loajalitu každý – demokrat, nezávislý i republikán.
Podle Brookse je čas na občanské povstání: univerzity, právníci, vědci, neziskovky, úředníci a občanská společnost mají zformovat koordinované masové hnutí. Trumpa zajímá jen moc a jediné, co ho zastaví, je zase jenom síla. Jedinou cestou jsou žaloby, masová shromáždění, stávky, zpomalování práce a další formy bojkotů, nekooperace a rezistence. Tato hnutí v historii začínala pomalu a postupně posilovala. Amerika má za sebou také historii bojů za občanská práva v 60. letech. Podmínka nutná není charismatický lídr, nýbrž páteřní organizace, která zvládne koordinační práci a budování koalic.
Občanské hnutí musí mít dlouhodobou i krátkodobou vizi. Krátkodobá je jasná: zastavit Trumpa. Vrstvit žaloby. Obrátit jeho následovníky proti němu. Dlouhodobá vize je férovější společnost, která není tvrdá jen na Trumpa, ale i na samotné příčiny trumpismu: od univerzit přes systém globální ekonomiky po ilegální migraci. Cílem nemůže být to, jít zpátky do doby, než se Trump stal poprvé prezidentem.
Na závěr Brooks připomíná, že není žádným proponentem demonstrací a aktivismu a ani se nemaskuje jako novinář. Prostě mu došlo, že Trump ohrožuje všechny instituce, na kterých Amerika stojí.
Leckdo asi řekne – a to i v táboře netrumpistů –, že tohle je předčasné. Mělo by se prý čekat, až se Trump vzepře verdiktům Ústavního soudu. A co se ekonomiky a obchodu týče, stále více lidí by si skoro vsadilo na to, že Trump přivodí hospodářský chaos, možná i finanční krizi, a už volby do Kongresu na podzim příštího roku prohraje.
Potíž je také v tom, že Trump předvádí gigantickou smršť všeho najednou a sledovat kvalifikovaně jednu oblast (třeba cla) je práce na plný úvazek. A v ekonomice máme překotný vývoj ohledně kurzu dolaru, vývoje inflace, akciový trh, trh s dluhopisy apod.
Co se dělo před Trumpem na amerických univerzitách, nebyla žádná akademická svoboda, ale do značné míry diktatura progresivismu. Z bašt svobodné výměny názorů, z míst, která mají být ještě svobodnější než místa jiná, se univerzity staly pravým opakem tohoto svého původního poslání. Cancel culture, zákaz žertování, předepsaný korektní jazyk a jeho veřejné vynucování, antisemitismus... Zvrátit to podle leckoho vyžaduje tvrdý postup. Ilegální migrace do USA se opravdu vymkla kontrole. Způsob boje s klimatickou změnou připomínal pokus o realizaci utopie podle hesla: Poručíme větru, dešti. Sociální sítě v době vlády Joea Bidena prováděly tvrdou cenzuru a po Trumpově zvolení jejich šéfové vyprávěli, že je k tomu nutil Bílý dům a FBI. O tom, jak nezávislá byla v Americe justice před Trumpovým zvolením, si může každý udělat obrázek sám: Trump čelil 74 žalobám a soudním procesům. Kdyby nebyl v politice, nečelil by ničemu.
Tohle všechno jistě vyžadovalo tvrdou korekci a zhoupnutí kyvadla. Asi bylo i logické očekávat, že se bude postupovat spíše tvrdě, protože měkký a opatrný postup by neprosadil nic. Trump ale místo jasného postupu vytváří totální chaos, antagonizuje si i ty, kteří by byli na jeho straně, a to doma i ve světě.
V Evropě to cítíme jasně. Leckdo si myslel že zhoupnutí kyvadla proti progresivismu, aktivismu a neomarxismu bude v Evropě inspirovat. Tahle víra v Evropě ještě leckoho nepřešla, ale Trump nemusel zpochybňovat NATO, vysílat vstřícná gesta vůči Rusku, vytvářet totální zmatek, vymýšlet trestná cla vůči svým spojencům ani vyžadovat vděčnost a loajalitu jako mafián.
...
Říká se, bližší košile nežli kabát. Ale co je v Evropě ta košile? Košile je mít Rusko a ruskou sféru vlivu co nejdál od těla. Košile je udržet NATO, a ať je EU, jaká chce, je lepší EU mít než nemít. Nevíme už, jestli má Trump stejné cíle. To je pohled z Evropy, ale určitý průlom je, že někdo doložitelně konzervativní a neaktivistický jako Brooks ztratil trpělivost v samotné Americe. Jen by měl ještě lidem vzkázat, že to, po čem volá, znamená riskovat profesní i sociální postavení vás i celé vaší rodiny. K povstání je třeba odvaha, odhodlání a ochota nést následky. A když po něčem volá, měl by se jako Václav Havel postavit do čela. Ten také nejprve říkal, že politika pro něj není, že chce zůstat nezávislým intelektuálem a dramatikem, ale pak pochopil, kde a proč vzniká odpovědnost za něco, co jsem sám pomohl vypustit do světa.
Autor je prezidentem think tanku Strategeo, působí jako visiting fellow společnosti Globsec a je členem sboru externích poradců prezidenta Petra Pavla pro zahraniční politiku.
